Svoboda a spravedlnost jsou nejvyšší priority nejen pro člověka odsouzeného na základě justičního zločinu do vězení, ale pro každého z nás a pro celou společnost.

V 90. letech se podařilo obnovit mnoho svobod politických, občanských, ekonomických a podnikatelských. V posledních letech jsme ale svědky toho, jak vládnoucí garnitura tyto svobody jednu po druhé postupně oklešťuje, odřezává a potlačuje.

Ve stavebním řízení už nejsme automaticky plnoprávnými účastníky, když se staví na sousedním pozemku; kamery nás sledují skoro na každém kroku; tlak na živnostníky a malé podniky už dostává likvidační charakter; parlamentní strany nastavují taková pravidla politického života, že jim nemůže vyrůst konkurence (pokud nemá volných několik set milionů).

Mnohé z těchto regulací vypadají, že jsou vedeny dobrými úmysly. Ve skutečnosti jsou však často diktovány buď leností politiků a úředníků, nebo jejich touhou po dalších pravomocech. Jistě je např. užitečné, aby chodec na silnici byl za tmy vybaven reflexními prvky. Když je to ale nařízeno zákonem, Policie nikdy nebude mít takové kapacity, aby zkontrolovala všechny chodce na silnicích, takže zdánlivě užitečné nařízení nakonec vytváří akorát příležitost někoho šikanovat, když se to zrovna bude hodit.

Přílišné regulace vedou k situacím, které by byly až úsměvné, kdyby z nich nešel smutek: např. když stát nejprve uvalí na výrobce a prodejce potravin spoustu povinností ohledně trvanlivosti a spotřebovatelnosti potravin, což ale v praxi vede k tomu, že se spousta jídla vyhodí jenom proto, že má prošlou lhůtu. Bylo by logické uvolnit regulace tak, aby takovéto potraviny, které jsou jinak v pořádku, mohly být rozumně využity. To by ale úřady přišly o kus své moci, tak raději stát zavede další regulaci a obchodníkům nařídí předávat prošlé potraviny do potravinové banky, samozřejmě pod hrozbou citelné sankce.

Není snad ani třeba zmiňovat, jak masivní zátěž pro živnostníky a malé podniky představuje tažení současného ministra financí. Zdánlivě užitečné povinné daňové hlášení a zejména elektronická evidence tržeb podle mého názoru přivedou do roka na buben spoustu opravářů, kadeřnic a dalších obyčejných živnostníků, ke kterým se hrdě počítám i já. Hlavně ale se budou zavírat vesnické hospody – ledaže by vynalézavý hospodský našel obezličku, jak na Babiše vyzrát.

V případě mého zvolení budu v Senátu ze všech sil bránit zavádění stále nových a dalších omezení, pokud nebudou výslovně nezbytná a nebudou diktována snahou úřadů usnadňovat si život nebo získávat nové pravomoci. V Senátu i ve Sněmovně budu hledat spojence pro odstraňování zátěží, které lidem komplikují život a posilují moc úřadů.

Je-li bohyně svobody Libertas v českých zemích čím dál víc ohrožena, bohyně spravedlnosti Iustitia pak už vysloveně trpí. České soudy nabyly po převratu v roce 1989 úplné nezávislosti, což je principiálně zcela správné. Mnohé si ji však vykládají jako nezávislost na zdravém rozumu, na faktech a někdy i na obyčejné slušnosti. Je bohužel zcela běžné, že za tentýž přečin odcházejí různí pachatelé s dramaticky odlišnými tresty, a to i v rámci téhož soudního okrsku. Státní zastupitelství se stává čím dál více samostatnou mocí, aniž by byl tento vývoj doprovázen opravdovou reflexí zjevných pochybení (například dlouhodobé stíhání Věry Jourové, postup v kauze Opencard, za něž si státní zástupkyně vysloužila trestní oznámení od parlamentní vyšetřovací komise, ostatně i prokazatelně protizákonné postupy v naší kauze – viz www.fondynrr.cz). Nezávislost Policie dosáhla takového stupně, že může zasahovat v nejbližším okolí premiéra a přivodit pád vlády. Policie nepochybně musí mít možnost zatknout i předsedu vlády. Musí ale mít k takovému zásahu dostatek důvodů, které nakonec musí vést k odhalení mimořádně závažných zločinů – zatýkání v okolí premiéra nemůže skončit obviněním z nedostatečného zdanění darovaných kabelek.

Narážíme tak na jeden ze zásadních problémů republikánského zřízení: jak zaručit, aby kontrolní a vyšetřovací orgány nebyly hříčkou v rukou volených politiků a zároveň, aby se nestaly neřiditelnými a nekontrolovatelnými, aby se nestaly samostatnou mocí, která si dělá, co chce. Tento problém bohužel nemůže mít systémové řešení, pokud jsou všichni představitelé státu volení, závislí na vůli svých voličů a ve svém výhledu a jednání zcela omezeni koncem volebního období.

I to je jeden z důvodů, proč usilujeme o obnovení monarchie. Nevolený panovník je zárukou, že Královská vyšetřovací služba i Královský žalobce nebudou podléhat krátkodobým politickým vlivům. Zároveň panovník může zaručit, že se tyto složky nevymknou zdravému rozumu a nestanou se nekontrolovatelným státem ve státě. Nejde ovšem zdaleka o jediný, a ani o nejdůležitější důvod pro návrat krále.

Ve fungujících monarchiích, jako je např. Velká Británie, Nizozemí, Španělsko, Švédsko, Norsko, Japonsko a celá řada dalších států, je panovník sjednocující silou, symbolem státu, s nímž se mohou všichni ztotožnit.

Jen v posledních několika letech jsme se mohli všichni přesvědčit, že monarchie dokáže lidi sjednocovat v radosti. Bylo to zřejmé třeba při narození následníka trůnu ve Velké Británii nebo při předávání trůnu v Nizozemsku či ve Španělsku. Nasvědčují tomu i desítky tisíc českých občanů, které se vždy přijdou pokochat krásou našich korunovačních klenotů. Panovník je osobností, která sjednocuje celý národ. V republice se národ radostně sjednotí, leda když se reprezentaci daří na mistrovství světa. Panovník se na svou roli a své úkoly připravuje od dětství a sleduje zájem státu s dlouhodobým výhledem, protože není omezen koncem svého mandátu. Nemá perspektivu 4 nebo 5 let, ale generací.